bondyegon šaman AKROPOLIS
bondyegon
šaman
© Egon Bondy – heirs, 2022 © Graphic Design & Cover Photo Petr Krejzek, 2022 © Editor Martin Machovec, 2022 © Filip Tomáš – Akropolis, 2022 ISBN 978-80-7470-433-8 ISBN 978-80-7470-434-5 (MOBI) ISBN 978-80-7470-435-2 (ePUB)
5 I. Tábor 1. Šaman rozhrnul závěs svého stanu a rozkašlal se. Noční mrazík dosud nepřestal, ač bylo už blízko k poledni, a jeho ostrota šla šamanovi na průdušky. Unaveně a s nechutí se rozhlížel po táboře. Před stanem byla velká louže, pokrytá ledovým střepem, ale šaman věděl, že jak mile by naň vkročil, zabořil by se do blátivé vody až nad kotníky. Také všude jinde bylo bláto, rozčvachtané lidmi, kteří tu od úsvitu pobí hali, a vůbec všecko bylo zmazané. Ve vzduchu bylo neklamně cítit předjaří, celou osadu to posedalo, kolem lebky posledně uloveného mamuta, která seděla pevně v bahně asi uprostřed tábořiště, si kluci hráli na honěnou či na co, ženské před mnohými stany vylezly ven, látaly staré šaty a prozpěvovaly si při tom, ale šamana to nenadchlo. Poránu potřeboval jít na záchod a od toho ho dělilo moře bláta. Měl na nohou sice jen staré boty, ale nechtělo se mu namočit ani ty. Nadto ho zas, jako při každé změně počasí, sprostě bolelo levé rameno. Doufal, že za táborem bude ještě země umrzlá, a tak konečně udělal dlouhý krok, rovnou do vody. Rychle z ní teď pospíchal a hned zabočil za stan, kde měl v křoví vlastní místo. Tam byla skutečně půda ještě pevná. Se spuštěnou sukní seděl na kládě, kterou si tam už před lety položil na dva pařízky. Tento vynález, tak často braný ostatními v posměch, udělal, když sedět na bobku mu bylo s přibýva jícím věkem stále obtížnější. Seděl a rozvážně svíral a zase uvolňoval břišní lis, neboť od úspěšného vyprázdnění závisela jeho nálada i vtip po celý den, a dnes se sem rozhodně nechtěl brodit blátem ještě jed nou. Pomalu se šťoural v nose a pozoroval život v osadě. Přímo v louži před jeho stanem se teď pletl mládenec oblečený jako hastroš ve vypelichaných a stokrát spravovaných kožešinách. Vypadalo to, jako by ho zajímalo, jak je louže hluboká a kolik bláta si může člověk nechat nalepit na nohy. Šaman vzdychl, zatlačil a zařval: „Necháš toho! A chraň se nanosit to domů!“
Potom zase v rezignované tichosti zavrtěl párkrát hlavou a jen po vzdychoval.
Když se vrátil ke stanu, Kukučka si poslušně otíral nohy do dveř ního závěsu a tvářil se velmi pokorně, ale radostně. Šaman už chtěl něco říct, ale pak mávl rukou a vešel. Chvíli se hrabal v poličkách v koutě, ale zjistil jen to, co věděl, že nemá ani maso ani kořínky. Nad ohništěm sice visela úplně černá uzená krysa, ale tu si nechával pořád jako železnou zásobu – teď, v dohledu jarních povodní, které nedovolí nikomu jít lovit, ještě želez nější. Musel se vypravit do osady. Před dvěma či kolika roky, když k němu ukvartýrovali Kukučku, myslel si, že alespoň tohohle bude zbaven, že bude obíhat on. Ale již první měsíc ho poučil, že to byla lichá naděje. Ze začátku opravdu Kukučkovi dávali, co je šamanovo, ale postupně si z něho začali jen dělat legraci, a kromě toho, že ho mužští nakopli a ženské poházely smetím, nedostal Kukučka nic. Byla to mizérie. Kolikrát si stěžoval u náčelníka, nic nepomohlo. V takovýchhle prkotinách nemohl náčel ník zasahovat, i kdyby chtěl. A mimoto nechtěl. Šaman se tedy znovu musel vypravovat sám. A Kukučka se válel ve stanu, chytal lelky a čekal, co mu k jídlu šaman přinese. Protože brát toho budižkničemu s sebou nebylo proč. Ještě se nestalo, že by toho šaman dostal víc, než kolik by unesl. Jen když byly velké mamutí hody, pozavěšoval Kukučka na strom za šamanovým stanem nějaké zásoby. Šaman vylezl před stanový závěs a znovu chrchlal. Rozhlížel se unaveně po táboře, ta únava trvala teď mnohdy celý den. Sralo ho to, ale nemohl tomu přijít na kloub. Zdaleka nepatřil k nejstarším v táboře. Odhadoval, že zažil přibližně pětačtyřicet zim, a muži, kteří s ním vyrůstali od dětství, byli právě lovci v nejlepší síle. Vzhledem se koneckonců od nich nelišil. Ba protože celý život nic nedělal, byl na pohled daleko méně utahaný a vypadal mladší. Zatímco každý
6
Byl to trest jeho stáří, jeho fámulus Kukučka. To přivedlo šamana k uvažování, odkud se bere náš rozum, téma, které ho v poslední době velmi znepokojovalo. Přitom pocítil, že dotlačil a že to stačí. Vstal, vytáhl si sukni a zamyšleně se zadíval na kouřící výkal, jako by rozvažoval, jak tato nově stvořená věc dále komplikuje už tak ne přehlednou složitost světa, ve skutečnosti však proto, aby poměřil, zda kvantum odpovídá tomu, kolik včera snědl a zda nebude muset operaci za krátkou dobu opakovat. Jelikož se tvářil stále stejně znechuceně, nedalo se nic o jeho soudech v této věci vyčíst.
A když není lovecká sezóna, cpou se chlapi dvakrát denně, nejenom na noc. Rozvážně vykročil, zas do té veliké kaluže. Nohy ho zábly a už pokolikáté si umiňoval, že pošle Kukučku nanosit kamení a vydláždit tu louži před stanem tak, jako to mají vevnitř. Ale je také možné, že by taková práce byla věčná, protože jak začne tání, kameny se zaboří do bahna a louže zase bude tam, kde byla. Představa o kamenných
7 z jeho vrstevníků – pokud ještě byli naživu – měl už párkrát přelá mané všechny hnáty, často velmi nepěkně srostlé, jemu kromě toho levého ramene nebylo nic. Ale tak jak lovci jeho věku byli očividně čerství a čilí, pořád něco verkovali nebo se aspoň hádali a rvali, projevujíce tak neklamně životní elán, on byl unavený. A to dávno přestal pít vývar z muchomůrek, po němž je druhý den člověk jak praštěný palicí, a užíval omamné houby, o kterých věděl pouze sám, jen když musel, to jest k nutným šamanským obřadům. Oproti tomu jeho vrstevníci byli nakouření skoro pořád. I ženské. Ožírali se tak, že sebevětší zásoba muchomůrek, navlečených na sobí šlaše v ka ždém stanu na nejparádnějším místě, málokomu vydržela na celou sezónu. Na jaře už většinou dopařili a ženské pak bloumaly po le sích, jen jak nějaká první houba vyskočí. Ale až do pátého měsíce po slunovratu ležel všude sníh. Šaman uvažoval, nemá-li nějakou taj nou nemoc, a došel k závěru, že to může být jen nemoc na srdci nebo v hlavě, protože jinak – s výjimkou toho ramene – byl zdráv jako sob. V poslední době začínal však cítit podivné věci, jež zřejmě pocházely z té únavy a vystřídávaly ji, něco, čemu nerozuměl, ale co bylo zcela evidentní, zakoušené při jasném rozumu, a přece v plameni rozumu. Byl to podivný plamen, plamen ledový, ale jasné záře. A nevěděl, zda ještě někdo jiný zakouší takový plamen, neboť když při setkání se svými kolegy z jiných táborů na to zaváděl opatrně řeč, zřejmě mu vůbec nerozuměli. Ptal se sám sebe, zda by tomuto plameni rozu mělaNyníMuška.však stál před stanem, pořád v promáčených mokasínech, a rozhlížel se, z kterého stanu vystupuje kouř a odkud kouře nejvíc. Nejvíc kouře samozřejmě vystupovalo z náčelníkova stanu. Ale tam byl šaman v posledním měsíci skoro pravidelně a teď uvážil, že bude lépe nechat si ho zase na horší časy. V několika jiných sta nech však taky statečně dýmali – ženy připravovaly oběd –, neboť za tímco šaman byl na záchodě a pak přemýšlel, bylo už samé poledne.
Byl to právě jeden ze šamanových vrstevníků, šaman věděl, že zažil právě tolik zim jako on, ale věděl taky, že se na to, byla-li ně jaká dlouhá nebo krátká zima, stejně vůbec nepamatuje. Koneckonců, od toho, aby si to pamatoval, byl tady právě šaman. A ten si vymýšlel relace o minulosti podle okolností, jak se mu to hodilo. Ani náčelník nebyl s to ho kontrolovat a šaman věděl, že může plácnout, co chce.
kolem stanu i mezi stany byla však z jeho nejzamilova nějších, a proto se dočvachtal ke svému cíli, pořád v myšlenkách na to blaho, kdyby tomu tak bylo.
„Zima trvala, ale jaro začíná a bude třeba mnoho obratnosti v lovu a bude třeba vykonat zvlášť silná zaříkání, aby se lovy zdařily. Ať je kdokoli jakkoli silný, bez Paní zvěře se nikterak neobejde,“ pokračo val šaman přisednuv si na kel. Dlouhán přerušil svou práci a vážně přikyvoval. „Vím, že jsi v zimě ztratil svůj kouzelný náhrdelník – bude načase, abych ti opatřil nový. Musím během předjaří opatřit zdar všem lovům. To bude mnoho práce! Celé dni nebudu smět vyjít ze stanu a budu muset rozmlouvat s Paní zvěře o každém lovci zvlášť!“
chodníčcích8
Dlouhán poslouchal velmi soustředěně, byť to slyšel každý rok znova. Šaman chrastil náhrdelníky, kůstkami a amulety, jimiž byl ově šen, a pro ty náhrdelníky, kůstky a amulety nikdo neviděl, jak je jeho kožich ošoupaný, že by ho slušný lovec už dávno vyhodil. Všem připa dal šaman oděný báječně, reprezentačně.
„Zima letos trvá, trvá, že takovou nepamatuji,“ spustil na dlou hána, který seděl na klu jako na lavici a přiřezával si šípy.
„Budu si k tobě po tu dobu posílat Kukučku pro jídlo – pošlu ho už dnes – a ty dbej na to, aby mu tam ženské jako pitomou legraci nenaházely smetí, smetím nakrmený nemůžu s Paní zvěře mluvit. Ty to dobře víš!“ zdůraznil šaman, jako by tomu dlouhán rozuměl líp než ostatní.Tenvšak taky vážně přikyvoval. „Co pečete?“ zeptal se ještě šaman, jak ze stanu zavanula vůně.
„Mám ještě zmrzlé sobí žaludky,“ odpověděl lovec nikoli málo pyšně.„Ty se teď budou muset rychle sníst,“ řekl šaman. „I když je jasné, že ještě pár dní bude mrznout, dnes v noci jsem měl sen o kalné vodě, a to znamená, že oteplení a povodně začnou co nevidět. A co nesníš,
dosud hlad, nepospíchal ještě domů. Osada stála na vyvýšenině u soutoku dvou řek, které se teď sice daly kamenem přehodit, ale za jarních a letních povodní dokázaly zatopit pláň do ne dohledna. Na pláni bylo roztroušeno sem tam nějaké křoví, sem tam nějaký strom, ale jinak to byla pláň nyní pustá, dosud z větší části pokrytá špinavým sněhem, rovná jako dlaň – byť v létě na každém druhém kroku to byla samá díra po králících nebo jiné zvěři – a byla tak nezajímavá, až by z toho člověk zíval. Hodila se leda k tomu, aby na ní do daleka bylo vidět mamuta nebo stádo sobů, což dokázal i šaman, byť to nebyla jeho práce – ale co pamatoval, bylo mamuty i soby vidět stále vzácněji a místo nich jen smečky vlků, jak přebí haly rychle od obzoru k obzoru, denně desítky mil, aby aspoň něco k snědku našly. Šaman se nejasně z dětství pamatoval na sobí stáda sunoucí se pomalu na dostřel od tábora, stáda, která se pohybovala, co noha nohu mine, a přece nikoho nevzrušovala. Něco se muselo stát – a souběžně s tím, jak zimy byly tvrdší a léta deštivější, odnášeli to šamani. Každé pomyšlení na to šamana bodlo. Rok po roce bádal, proč je tomu tak, a bádali i jeho známí v jiných osadách, a nikdo z toho nebyl moudřejší. Šaman se nepokládal za nejlepšího, který je možný, ale věděl taky, že není tím nejhorším šamanem. Snad nej moudřejší byli ti, kteří se se svými tlupami odstěhovali. Bylo jich už
9 musel bys vyhodit. Honem to rychle snězte. Budu si posílat Kukučku, hned ti ho volám. Zatím si připrav zuby k novému náhrdelníku.“ Vysoký lovec přikyvoval. A když se šaman ploužil dál, dlouhán už přikazoval ženským, aby ze zásobárny přinesly o dva sobí ža ludkyŠamannavíc.se
skutečně blátem ploužil, nohy měl už tak jako tak mokré a zmrzlé, a tak to vzal středem prostranství, bláto nebláto, k ji némuTamstanu.setaktéž informoval o tom, co vaří a budou vařit, a připomněl důtklivě, že za sedm dní bude muset být ve stanu sám a bude si posí lat Kukučku. Dohlédl na to, aby si to hlava rodiny zařízla sedmkrát do jednoho ze stanových kůlů, a šel dál. Na delší dobu dopředu plánovat nemohl nic. Doufal jen, že za dvakrát sedm dní všichni všechno nese žerou a že koneckonců pořád ještě bude zbývat náčelník a běh času dá, že snad už vyrazí i pupence, které může nasbírat Kukučka, kdyby byloProtoženejhůř.neměl
několik,10 a přestože se do stěhování nikomu ani za mák nechtělo, uva žoval šaman sám pro sebe, zda by to přece jen nebylo lepší, ale tábor nebyl nejpočetnější a vybojovat si nové loviště na cestě po slunci by mohlo být nad jeho síly. Tak tu seděli, kde jejich předkové od stvo ření člověka, brodili se v blátě v zimě v létě, nevídali slunce po celé měsíce v zimě i v létě a dostávali hanebné oční nemoci z kouře ve sta nech, kde po většinu roku mrzlo. Přesto na jaře byla step plná barev, byla barevnější než cokoli, co kdy šaman viděl, byla barevnější, než dokázal namalovat. Tolik barev ani na obloze nebylo, co jich bylo na jaře ve stepi. Byly to neužitečné květiny, o něž nikdo z lovců ani z žen věnujících se sběru nestál, ale šaman jim nemohl upřít podivnou krásu a přitažlivost. Protože Kukučkovi byly všechny stejné, chodil je trhat šaman sám a vpletené ve věnce zavěšoval kolem svého stanu. Dokonce je i rozeznával nosem, s čímž se však neměl komu sdělit, neboť pro ostatní to byl jen jeden stejný smrad, protikladný vůním zvěřího trusu a moči, které je uváděly do vzrušení. Šaman si pomyslil, zda ty květinové pachy rozeznává Muška. Na jedné straně za osadou se začínal les. Tam se chodilo pro roští, kácely se stromy na hranice, když se ulovil velký kus, tam se vyhrabá valy kořínky, sbíraly houby, tam šaman po celé letní období doplňoval svou zásobu drog a sbíral kůstky drobných zvířat a ptačí peří, které potřeboval. Bůh ví, že v posledních letech to zanedbával, tak jak stále míň tomu přisuzoval význam, ale něco po ruce mít musel, a tak se tam v létě potloukal Kukučka. Ten se tak radoval ze svobody, že tam strávil často celý den a jen na noc se přestrašený vracel domů, často, běda, zapomenuv přinést žádané, a tak byl bit. Teď stál les jako černá stěna na severu a nevypadal pranic pohostinně, ba zdálo se, že od něho jde zima větší než z plání, po nichž mrazivě profukovalo. Buď jak buď, i když se šamanovi zimní les nijak nelíbil, byl teď pořád víc zdrojem obživy i přes zimu. V šamanově dětství by pro králíka nebyl lovec udělal ani pět kroků, teď všichni kladli oka, vymýšleli leče a hle dali nory jako krtci, lovili veverky a datly, tak jako ženské v létě na stepi sviště a myši. Šaman vystoupil mimoděk na nejvyšší místo v táboře, přešlapoval na umrzlých nohou a rozhlížel se nevesele po všem obzoru. Nebylo na co koukat. Pod nebem šedivým jako kámen a nízkým na dostřel šípu vládla všude stejná temnota, že bylo skoro zbytečné, aby den vy-
11 střídávala noc. Bude zase sněžit a všude bude jen ještě víc bláta. Ta vlhkost lezla do kostí i pod nejteplejší kožich, a šaman ovšem žádný takový neměl. Darebně ho kousaly blechy. Kukučka zase zapomněl provětrat kožešiny nad ohněm. Zvěř je cosi posvátného – ducha zvěře nikdo nepozná. Nebo možná ho znali dřív, a my už nepoznáme, po myslel si najednou šaman, rozmrzel se ještě víc a kopl pořádně psa, který se náhodou ochomýtl přes cestu. Sestupoval brouzdaje se kalužemi z místa, kde obvykle s náčelníkem oslovovali shromáždění lovců, níž ke svému stanu. Tam rázně vyhnal Kukučku z pelechu a poslal ho pro maso.
2. Po uplynuvším dni chystali se šaman a jeho žák ke spánku. Nadlábli se v poledne, až říhali, a teď hlad neměli. Šaman dřepící na ohořelém pařezu u ohně uvažoval, jak by žáka naučil dělat kouzelné amulety, aby měl zase míň práce. Tenhle žák byl jeho trápením na stará kolena. Kdysi za mladších časů vychovával několik učedníků najednou, a všichni se rozešli do světa. Jejich další osud byl bídný. Protože jim v naivitě svých pětat řiceti let svěřil to, k čemu sám došel, mladíci mládím ještě naivnější to začali vykládat veřejně a se zlou se potázali. Consensus omnium jim přisoudil, že kazí mládež, mluví proti náboženství a rozvracejí lid, takže to vůbec šamani nejsou, ale černokněžníci, kteří chtějí celou lidskou společnost jen zahubit. Byli vyhnáni nebo snědeni, podle toho, jaký kde byl mrav. Šaman se jich veřejně a výslovně zřekl, od přisáhl, že jim nic nevykládal a že je to všechno jejich věc, načež ho sice nevyhnali ani nesnědli, ale další učedníky mu nepovolili. Teď, když vzpomínky už trochu vychladly a když po dlouhá léta byly ta kové neúspěšné lovy, rozpomněli se na zadní kolečka, a aby nebyli bez ochrany, kdyby starý šaman umřel, poslali mu výrostka, k jehož otcovství se nikdo nechtěl hlásit, takže neměl ani po kom podědit šíp, luk, oštěp a další vercajk a kdoví, jak by si vůbec mohl postavit vlastní stan, aby se tedy vyučil na šamana. Šaman byl víceméně postaven před hotovou věc, a jelikož znal výrostka od dětství, uznával, že kromě toho, že je úplný vyděděnec, má skutečně i některé šamanské předpoklady, takže by byla škoda nechat ho úplně zmarnit. Mládenec od dětství měl záchvaty padoucí
nemoci,12
nikdo nevěděl, kdy to na něj přijde, kvílel a vykřikoval a po probrání vypravoval takové pomatenosti, že věru bylo lze usoudit na to, že zná duchy. To všecko šaman uvážil a mladíka přijal. Jenže na neštěstí to byl subjekt natolik pitomý a líný, že jakmile zjistil, že má teď dobré bydlo, jako by od něho ony návštěvy duchů ustoupily a jen se rozvaloval blaženě v koutě stanu a shrabával šamanovy nedojedky. Nebyl s to naučit se ani jedinému trochu delšímu zaříkávání, při obřa dech si pletl pravou ruku s levou, nesmíchal a nesvařil ani nejjednodušší léčivou směs, po muchomůrkách se jen pitomě hihňal, v noční obloze se vyznal jako tele, určit dobu návratu slunce by nedokázal, ani kdyby ho prosili, násobilku a dělení pokládal za kouzla svatého ducha, a ne za rozumovou operaci, která se musí naučit, – a přece byly chvíle, kdy se šaman neodvažoval ho vyhodit, chvíle, kdy k němu pociťoval se soucitem smíšenou vážnost, neboť žák překvapil mistra jednou za čas jak vyprávěním, jež mu náhle bez jakéhokoli popudu slina na jazyk přinesla, tak hlubokým cítěním zbožnosti při rituálech někdy zcela rutinních, jež šaman provozoval bez nejmenšího dušev ního zaujetí, jen jako nutnou a nudnou povinnost. Šaman častokrát bedlivě pozoroval učedníka při těchto nárazech zbožného zanícení a víry, kterých sám měl stále méně a méně, a v skrytu duše uvažoval o tom, že žák je opravdu v kontaktu se skutečností mimo tento svět. Nepřekvapovalo ho to, co mládenec vypravoval o svých jakýchsi zá žitcích či bdělých snech, bylo to daleko zmatenější než to, co šaman sám poznal a poznával, když u vytržení vstupoval či sestupoval po neviditelném šamanském stromu, jenž z nejhlubšího podzemí, kde spí tisíciletá ryba nesoucí na hřbetě svět, vede až do nejvyššího nad nebesna, kde se klene skořápka vejce, z něhož se svět vylil a jehož žloutek putuje denně po nebi – zářící slunce. Šamana zaráželo jen to, že mladík ví o těchto věcech podrobnosti, o nichž se domníval vědět jen šaman sám, a že o nich ví bez prodělání namáhavých, léta se táhnoucích cvičení, ba i bez omamných látek, jež šamani užívají, že o nich ví jaksi bezprostředně, jako by zvláštní milost sestupovala přímo sama k němu a on nemusel lézt namáhavě k ní. Též víra, kte rou žák provázel nejjednodušší magické úkony, které šaman dávno měl za triviální balamucení pro nezasvěcence, mátla a někdy do konce trochu, aspoň trochu inspirovala k tomu, aby ten který hum buk aspoň na chvíli bral vážně i sám.
13 Šaman například věděl, že po zimě bude jaro; i kdyby vůbec ne obětoval a nevykonal obřady, stejně by přišlo, jako přicházel podzim po létu a zima po podzimu, ale když jeho fámulus omdléval a upadal do nadšení v pláči a smíchu při vykonávání rituálu, šaman dost dobře nevěděl, zda opravdu není nakonec v těch zbůhdarmých čarách a kouzlech něco posvátného, velikého, zázračného, omračujícího, vše se vším propojujícího a životodárného. Proto ho nevyhodil. Ti z dru hého světa si nakonec vybírají lidi, s nimiž chtějí mluvit, sami. Ale naučit Kukučku něčemu bylo nad lidské síly a zřejmě i nad božskou trpělivost – neboť jinak by ho byli ti z druhého světa už přece jen něčemu naučili. Když se šaman vzdal toho, že žák zvládne složité obřady, když už zlámal hůl nad tím, že někdy dokáže vidět a slyšet na dálku, ponořovat se do země, vzlétat nad mraky, aby hledal, kde jsou stáda, anebo jak se vede zemřelým, když mu už bylo jasné, že se Kukučka nenaučí ani být neviditelným ani se vznášet ve vzduchu, aby tak shromážděnému kmeni dal pocítit šamanskou autoritu, pokoušel se ho naučit aspoň nejjednodušší triky a nejmechaničtější práce jako právě to dělání amuletů, na něž se teď ze svého učitelského úřadu chystal. S triky to totiž nešlo, Kukučka se tak bál, že se i v nich zje vuje božstvo, že všechny popletl. Tak aby byl aspoň obyčejným zaří kávačem a apatykářem! Šaman dřepěl na pařezu a probíral se svou sbírkou kůstek, pta čích brků, sušených žab a žížal, motýlích křídel a kořenů lidských tvarů. Uvažoval, jak nejsrozumitelněji žákovi vysvětlit, jak se jejich magická moc kombinuje, zvyšuje, a naopak tříští správným i nesprávným seřazením. Sám nikdy nad tím nedumal, od té doby, co se stal šamanem ve svém mládí, věděl, že je to nesmysl, což mu nakonec potvrdil i jeho učitel, ale znal vlastnosti všech ingrediencí jakéhokoli druhu ochranného amuletu nazpaměť – a sám během života zavedl některé nové – jako ta krásná motýlí křídla a uschlé, kdysi tak vonné květiny – a sám rozhojnil magické předpisy o řadu dalších – jako že těhotná žena nesmí nosit při sobě nic ostrého, aby jí to nerozpá ralo lůno, – a tak dále. Co se týče toho, nebyl malý šaman a nebyl ne úspěšný šaman, chodili k němu pro kouzla i z pěkně dalekých osad. Ale jak tomu naučit toho pitomce Kukučku? Zdálo se mu to posléze příliš namáhavé, aby se s tím trápil ještě před spaním. Zítra je taky den a jídlo má dobře na sedm nebo
Šaman odkopl přikrývky a natáhl se celým tělem směrem k ná vštěvníkovi.„Jsitoty?“ zašeptal sotva slyšitelně. Bál se, aby neprobudil Kukučku. Avšak u něj odumírání vlastností a schopností tisíců tisíc loveckých generací postoupilo už tak daleko, že ho šustot nevyburco val. Chrápal dál obtočen kolem ohniště. „Ode dneška třetí noc, až budou spát…“ zašeptal neznámý. „Měl by být úplněk,“ odpověděl stejně lehounce šaman, „a možná že bude, když se počasí změnilo.“ „Můžeš nám dát něco pro psy, aby usnuli?“ „Mám to připravené,“ řekl šaman a šmátral chvilku v podhlavníku. Pak našel a podal návštěvníkovi váček. „Každému stačí malá kulička, ale nezapomeňte na žádnou tu bestii!“ „V pořádku – máš ještě to škrábání v krku?“ „Už je to lepší. Piju čaj s medem. Půjde to,“ odpověděl šaman a sku lina se stejně tak náhle zatáhla, jako se rozevřela, a nikdo by nebyl slyšel, že někdo od stanu odchází. Šaman se při tom pomyšlení usmál. Vskutku, to, co už neumí on –a tím méně Kukučka –, umějí ještě ti nejmladší. Koneckonců, možná že na chytání králíků a myší je to teď potřeba víc, než to bývalo dříve na bizony a na mamuty. Znovu se pečlivě obtočil kožešinami, upravil si co nejměkčeji podhlavník a v tom rázu usnul. Nebyl ještě tak da lece odrozen tisícům tisíců generací lovců.
dvakrát14
3. Hlas se ozval znovu a otvor se zatměl něčí tváří nakukující do stanu.
sedm dní zajištěno, a tak krámy opět uklidil do kožených pytlíků a poručiv Kukučkovi, aby pod popelem udržoval oheň – což mnohokrát chudák nedokázal a byl bit –, zabalil se do suchých tep lých kožešin, které přece jen přes den Kukučka pod jeho dohledem nad ohněm odhmyzil. Brzo byla ve stanu skoro úplná tma. Pojednou se mezi dvěma kusy stanové kůže objevila skulina a čísi hlas cosi tiše zašeptal.Šaman se ihned probudil a nadzvedl se na lokti. Skulinou bylo náhle vidět jasné nebe s rychle letícími temně modrými mraky pod měsícem. Počasí se tedy prudce obrátilo. Začalo skutečné předjaří.
Obsah I.Tábor 5 II.Obřad 15 III.Návštěva 29 IV.Les 41 V.Jeskyně 51 VI.Malá Veverka 59 VII.Průser 68 VIII.Velká gestapačka 80 IX.Muška 91 X.Velký trans 100 XI.Ledovec 112 XII.Šamanův návrat 124 XIII.Písně posledního roku 134 Ediční poznámka 143
bondyegon mníšek vylitý nočník AKROPOLIS už řekl, snad příchozím: „To, československáneustálecoekonomikamladýchtajnýchostatním,„žetunatomplese,“zezadu.tak...“začalsvouHatmatilkabylataksotvarozuměl,všichniostatní.vypráví,apřerušovalinajednouzvolali:sedomláceníobčanskoumístěhozatklprůkaz.jednuženskou,legitimoval:„MymuHavelchtěljítzavřeliobadva.
Svlékla se a nohy si přikryla širokou sukní. Dlouho nemohla usnout. Venku jiskřily hvězdy. Měsíc odkudsi zpoza domu osvětloval průzračnou krajinu. Koruny stromů lehce šuměly. Když otevřela oči, uviděla v okně stát temnou postavu. Výkřik jí nevyšel z hrdla. Mladý muž oděný jako uhlíř na starých rytinách se pomalu otočil kolem osy a sestoupil po neviditelném žebříku. Malátně se posadila na lůžku, nohy spustila těžce na zem a přejížděla si rukou čelo. Kdo byl ten muž, který ji už dvakrát navštívil – a to ne vždy v noci – který jí ale nikdy nic nevysvětlil? Bála se, ale cítila k němu víc důvěry než k mnohému ze známých. Měl pro ni nějaké poselství nebo nějaký úkol? Proč se s ním nedalo nikdy mluvit? Jako by nesla velkou tíhu, došla k oknu. Žebřík tam už nebyl. Dvě vysoká patra zámku stála nad poslední, třetí terasou, která se i za měsíční noci nořila ve tmě, ale tu ho uviděla: stál jako jedna ze soch na kamenné balustrádě, a kdyby nebyla věděla, že je to on, byla by ho klidně, jako kdokoli jiný, považovala za sochu. Na předprsni okna ležela vydrolená omítka. Brala kousky a házela je po něm. Tak by s ním chtěla mluvit! bondyegon bětaamáša devizovémuposkytlamámepšenici?dodávajíbytinemohlobyse to bylo individualismus,kapitalismus.postaru.levnější?Taktěbudovatelůnaučitmysletvásotče,najdešštěstí.krumpáčůjakokvět,problémem!–JakŠtěstíjeVB.
bondyegon nočníkvylitýmníšek
bondyegon sourozenciinvalidní akropolis Slavnost Tajuplný ostrov aneb Dva roky prázdnin byla první velkou příležitostí si zašílet. Zlolajné jazyky sice tvrdily, že to nebudou bohužel dva roky prázdnin, ale nejvýš dva měsíce, protože lidi se pod zemí bojej a vylezou – někteří dokonce šířili odporné zprávy, že viděli postižence vystrkovat nos ze zbořeniště, ale A. a B., stejně jako všem ostatním, byli už lidi tak fuk, že by si byli uspořádali slavnost třeba na střeše Baráku. (Rozumí se: generálního štábu.) Federální invalidi se k sezvání oslavy dali inspirovat tím, že objevili, že jeden obrovský sklad potravin se v jejich milovaném městě nepropadl do země, něco se tam zadrhlo a bouda vysoká jako hrom vykukovala z rumiště šikmo nahnutá jako strašák v poli, a když se prohrabali ke skleněným stěnám, jež do výše desátého patra udělali architekti pro estetiku, rozbili je Bojovníci za lepší budoucnost svými handgranáty, a tak učinili asi jediný rozumný skutek svého bytí. Ze skladu teď vynášeli invalidi nepřetržitým proudem jídlo a pití, a když vzkázali do vesnic, aby si přijeli, narukovali i družstevníci a před nosem nedaleko stojícího Baráku se futrovali i na deset let dopředu. Důstojníci se asi mohli zmámit vzteky.
bondyegon ramazovibratři AKROPOLIS
bondyegon hry bondyegon hry AKROPOLIS bondyegon 677 afghánistán AKROPOLIS trávě, podobně,hlavě.starosti.zasedlipřihodiloopodálŠamanoviprávěnepřítomnýkusmasa,lepší–adokázalivykládalijazykemotom,jakýjekdykdopředsdružstvemtáhloobvykledovedlejšíhoklusem,anedošlišamanodlezlpes.poslouchatneustáléspolehlivýrozhovoryženskýchidiotičtější,abálpřiblížit bondyegon šaman
30.6.2008 12:22:22
bondyegon
Bondy Ram desky FINAL.indd
Zezvířečtěli jsme za těch sto let! Nebo jsme snad rozumnější? Nebo se svět tak změnil? Ale v koncentráku je jiný chování v podstatě nepřirozený. Co si udělali, to maj. Ještě zaplať pánbůh, že není Bůh. Toho by z nás asi klepla pepka. Bylo by ho na to škoda. Ale jelikož není boha, je všechno hrozně těžké. Snad před sto lety se mohli jako malé děti strašit tím, že není-li boha, je vše dovoleno. Je to, Aljošo, právě naopak. Je-li bůh, můžeš si nakonec lajsnout, co chceš. Je možnost zaplatit a napravit. Není-li boha, nic nenapravíš. Čím bys to napravil? Kriminálem? Sebeupálením? A je mnoho hroznějšího zla, než jsi udělal ty, hroznějšího, protože pohodlnějšího, a jsou z něj kariéry a pocty a prachy. Není-li boha, můžeš si jen sám dávat setsakramentskej pozor, ale to je skoro nad lidské síly – vždyť bez boha jsi zcela sám – a zvíře, zlo, který vládne, tě stejně nakonec jednou přelstí – a už jsi jeho. ramazovibratři ISBN 978-80-86903-47-7 1 31.8.2007 17:06:51 máša a AKROPOLISběta
bondyegon sourozenciinvalidní ISBN 978-80-87481-65-3
bondyegon
www.akropolis.info
Vydal Filip Tomáš – Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2022 jako svoji 458. publikaci Ediční příprava Martin Machovec Redakce Filip Tomáš Grafická úprava a foto na obálce: ReDesign, Petr Krejzek Sazba písmem RePublic, ePUB a MOBI Stará škola (staraskola.net) Na FSC papíře vytiskly Těšínské papírny, s. r. o., Lípová 1965, 737 01 Český Těšín 3. vydání (2. samostatné), 152 stran, TS 13 ISBN 978-80-7470-433-8 ISBN 978-80-7470-434-5 (MOBI) ISBN 978-80-7470-435-2 (ePUB) Doporučená cena včetně DPH 229 Kč bondyegon šaman
Jak tak šaman líhal ve vysoké trávě, přihodilo se někdy, že nic nepozorujíce zasedli opodál lovci a vážně přetřásali své starosti. Šamanovi vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Nejčastěji řešili, že někdo právě nepřítomný dostal při rozdělování větší kus masa, lepší kožešinu, delší kost a podobně, – a dokázali o tom hovořit celé odpoledne.
Nebo jeden přes druhého vykládali jazykem nemajícím více než tři sta slov o tom, jaký je každý sám výborný. Nebo celý den řešili otázky, kdy kdo před lety dal pokutový kop v zápase s družstvem druhého tábora – ba to se táhlo obvykle několik dní.
Když řešili otázku, jestli je to do vedlejšího tábora delší pěšky nebo klusem, a nedošli k výsledku od rána do noci, šaman odlezl po čtyřech jako zpráskaný pes. To už bylo legračnější poslouchat neustálé výmysly, jak přijít na zaručeně spolehlivý systém při vrchcábech. Šaman uvažoval, jestli rozhovory ženských u šití kožešin nejsou ještě idiotičtější, a bál se, že ano. Neodvážil se k nim přiblížit aDoporučenáISBNposlouchat.978-80-7470-433-8cena229Kč